Citoslovce jsou velice specifickým neohebným slovním druhem, který by bez zbytku textu neměl smysl a řadíme jej na poslední, tedy desáté místo mezi slovními druhy. Většinou jde o vyjádření pocitů, nálad dojmu, ale i o zvuky zvířat, lidí a podobně.
Příkladem citoslovce ve větě jsou věty: Au! To ale bolelo. Zloděj se blížil k jejich domu, haf, zaštěkal na něj pes a všechny v domě vzbudil.
Citoslovcem můžeme doplnit i prázdná místa v textu. Od ostatních slov ve větě je můžeme oddělit dvěma způsoby a to buď čárkou: Je dost hodin, uf, už to asi nestihnu. Nebo také vykřičníkem: Au! Trefil si mě přímo do nohy.
I citoslovce se dají rozdělit do dvou skupin.
Citoslovce subjektivní
V této skupině máme buď citoslovce které nám vyjadřují nějaké pocity či nálady a říká se jim impulsivní. Mezi subjektivní citoslovce patří například ouvej nebo ach jo.
Druhým typem subjektivních citoslovcí jsou takzvaná imperativní, která nám přibližují v jaké náladě se daná osoba vyskytuje. Patří sem především citoslovce rozkazovací povahy ukončená vykřičníkem. Halo! Utíkej odsud!
Citoslovce objektivní - zvukomalebná
Tento typ citoslovcí má za úlohu co nejpřesněji vystihnout a pojmenovat zvuky v okolí. Například rána nebo břink- Břink! Kastrol spadl na zem. Od objektivních citoslovcí se odvozují i jiné slovní druhy. Například pokud chceme vystihnout lidský smích, zřejmě použijeme slovo checht. Postupem času jsme z citoslovce checht udělali podstatné jméno chechtání nebo sloveso chechtat.
Vlastní a nevlastní citoslovce
Citoslovce můžeme dělit i podle toho, jak vznikly, jestli se od počátku používaly jako citoslovce, nebo jestli dříve představovala jiný slovní druh, například slovo hybaj nebo běda. Běda dříve znamenalo především pátý pád podstatného jména. Dnes se toto již příliš nepoužívá, aktuální ovšem stále zůstává běda jako citoslovce.
Existuje dokonce i slovesný přísudek citoslovcí, například: dívky, šup do práce.
Příkladem citoslovce ve větě jsou věty: Au! To ale bolelo. Zloděj se blížil k jejich domu, haf, zaštěkal na něj pes a všechny v domě vzbudil.
Citoslovcem můžeme doplnit i prázdná místa v textu. Od ostatních slov ve větě je můžeme oddělit dvěma způsoby a to buď čárkou: Je dost hodin, uf, už to asi nestihnu. Nebo také vykřičníkem: Au! Trefil si mě přímo do nohy.
I citoslovce se dají rozdělit do dvou skupin.
Citoslovce subjektivní
V této skupině máme buď citoslovce které nám vyjadřují nějaké pocity či nálady a říká se jim impulsivní. Mezi subjektivní citoslovce patří například ouvej nebo ach jo.
Druhým typem subjektivních citoslovcí jsou takzvaná imperativní, která nám přibližují v jaké náladě se daná osoba vyskytuje. Patří sem především citoslovce rozkazovací povahy ukončená vykřičníkem. Halo! Utíkej odsud!
Citoslovce objektivní - zvukomalebná
Tento typ citoslovcí má za úlohu co nejpřesněji vystihnout a pojmenovat zvuky v okolí. Například rána nebo břink- Břink! Kastrol spadl na zem. Od objektivních citoslovcí se odvozují i jiné slovní druhy. Například pokud chceme vystihnout lidský smích, zřejmě použijeme slovo checht. Postupem času jsme z citoslovce checht udělali podstatné jméno chechtání nebo sloveso chechtat.
Vlastní a nevlastní citoslovce
Citoslovce můžeme dělit i podle toho, jak vznikly, jestli se od počátku používaly jako citoslovce, nebo jestli dříve představovala jiný slovní druh, například slovo hybaj nebo běda. Běda dříve znamenalo především pátý pád podstatného jména. Dnes se toto již příliš nepoužívá, aktuální ovšem stále zůstává běda jako citoslovce.
Existuje dokonce i slovesný přísudek citoslovcí, například: dívky, šup do práce.