Předložky jsou samostatným větným členem a z pravidla stávají před podstatnými jmény, zájmeny a číslovkami. Jejich hlavní funkcí je vytvářet fráze a dotvářet smysl vět. Předložky jsou neohebným větným členem a pojí se s určitým pádem.
Podle vývoje můžeme předložky rozdělit do dvou skupin a to:
Předložky primární, jsou starší a nejsou odvozené. Do této kategorie patří například v, do, z, k.
Druhým druhem jsou předložky sekundární, které se postupem času vyvinuly z nějaké fráze. Sem spadá například díky, kolem a podobně.
Předložky stojí vždy před podstatným jménem, zájmenem nebo číslovkou. Pokud je jejich součástí přívlastek, stojí předložka před celým komplexem.
Obecně předložky dělíme do čtyř skupin:
Primární
Primární předložky nemohou nikdy nahradit jiný slovní druh. Jsou buď jednoslabičné jako třeba k nebo více slabičné, například před.
Sekundární
Tyto předložky se mohou za určitých okolností stát i jiným druhem. Například ve větě: Zásluhou Petra, jsme zvítězili, vznikla předložka z podstatného jména.
U předložek platí jedno zásadní pravidlo a to především co se týče slohu, předložka nesmí stát nikdy na konci řádku.
Předložkový pád
Bez pádu by předložky neměly smysl. Tomuto spojení se říká i předložková vazba a ve větě tvoří větný člen, na který se ptáme příslovci.
Neslabičné předložky vlastní
U předložek jako jsou například k a v, může dojít k tomu, že se jejich podoba změní na ke a ve, podle toho vedle jakého slova stojí. Příkladem takové změny je třeba: ke kolejím.
A jak je to s vyslovováním?
U jednoslabičných předložek se předložky vyslovují přímo se slovem, k němuž patří, což působí jako by šlo o jedno slovo a důraz je tedy kladen na předložku. Dvojslabičné předložky přízvuk nemívají. Trojslabičné zpravidla ano.
Podle vývoje můžeme předložky rozdělit do dvou skupin a to:
Předložky primární, jsou starší a nejsou odvozené. Do této kategorie patří například v, do, z, k.
Druhým druhem jsou předložky sekundární, které se postupem času vyvinuly z nějaké fráze. Sem spadá například díky, kolem a podobně.
Předložky stojí vždy před podstatným jménem, zájmenem nebo číslovkou. Pokud je jejich součástí přívlastek, stojí předložka před celým komplexem.
Obecně předložky dělíme do čtyř skupin:
Primární
Primární předložky nemohou nikdy nahradit jiný slovní druh. Jsou buď jednoslabičné jako třeba k nebo více slabičné, například před.
Sekundární
Tyto předložky se mohou za určitých okolností stát i jiným druhem. Například ve větě: Zásluhou Petra, jsme zvítězili, vznikla předložka z podstatného jména.
U předložek platí jedno zásadní pravidlo a to především co se týče slohu, předložka nesmí stát nikdy na konci řádku.
Předložkový pád
Bez pádu by předložky neměly smysl. Tomuto spojení se říká i předložková vazba a ve větě tvoří větný člen, na který se ptáme příslovci.
Neslabičné předložky vlastní
U předložek jako jsou například k a v, může dojít k tomu, že se jejich podoba změní na ke a ve, podle toho vedle jakého slova stojí. Příkladem takové změny je třeba: ke kolejím.
A jak je to s vyslovováním?
U jednoslabičných předložek se předložky vyslovují přímo se slovem, k němuž patří, což působí jako by šlo o jedno slovo a důraz je tedy kladen na předložku. Dvojslabičné předložky přízvuk nemívají. Trojslabičné zpravidla ano.